Září 2009

Ospravedlňování marnivosti

29. září 2009 v 20:57 Zaprášené hračičky včerejška
Začla sem se věnovat dobru. Osvobodila sem Betinku na dobu neurčitou od jednoho páru bot, jedný mikiny a tří triček. A příště si pujčim svetr :o)))
Ach znáte to. Marnivost.
Koupit si mrak hadrů a pak je nenosit. x Mít mrak hadrů a žádný už nechtít nosit.
Vzájemná výpomoc.
Dnešní den? Nepochopení pro někoho, kdo:
  1. mi položí dotaz jestli máme mít na zítra něco do školy
  2. vůbec zítra do školy nejde, protože je nemocnej
  3. navíc se mnou nemá v již zmiňovaném zítřku jedinou hodinu.
Pokousala bych ho. Zuřivě.

Dále už bych vytáhla jenom odpolední hodiny praktickejch cvičení..
Tomášův status: Kupuju si rybí nohy a Kačka mi kecá do toho jakou barvu si mam vybrat. Erika se mě pokouší uškrtit středoformátovym filmem Foma 100ASA. Max lochtá Matyáše Mamyou na bradavce a Matyáš se snaží celoplošně osvítit reprosoustavu. Týna topí Michala ve vývojce za tajemných rytmů kmene ze zambwie. A Šárka Denisová mi tluče do klávesnice a vydává u toho pochybné zvukly fhgblblbvjvhj. Normální odpolední hodina.
Můj status:
Přihlíží rozvinuté tragédii škrcení středoformátovým filmem, lochtání fotografickým aparátem, osvěcování zábleskovými světly, tonutí ve fotochemických materiálech a tak podobně. Podrobně popsáno ve statusu Tomáše Slavíka. Fakt peklo co vám budu povídat, ale tady je to normální.

Chytaj mě marnivý stavy a pořád dokola vzpomínam na to co sem nenapsala.. snad ze strachu, že to zapomenu...

Vysmažená

23. září 2009 v 19:03 Zaprášené hračičky včerejška
Tak sem se ráno probudila a měla sem hrozně prázdný břicho. Bylo mi dost blbě a přemejšlela sem, kdy sem naposledy jedla.
Pak se na to břicho podívam a zjistim, že žádný neni. Že sem o něj přes noc přišla. Že je nejvíc krásně plochý. A že se nad bokama zužuju.
Stoupla sem si na váhu a měla sem o pět kilo míň než včera večer.

Tohle už asi nikdo nevysvětlí. Ale, že mi kalhoty padaj, že bych měla začít nosit trenky se popřít nedá. A na to, že moje přicho takhle ještě včera nevypadalo mam taky svědky.

A teď mě asi omluvte. Dnešek se moc nepoved. Chybí mi ještě hromada skic na zítra a mam chuť na kakao a bojim se o svoje bříško. A chce se mi spát.
A chci Jeho.

Nejvíc vyhrocenej den

22. září 2009 v 19:50 Zaprášené hračičky včerejška

-včera-

Ráno sem se nejvíc vyčerpala smíchem. Výsměch Tomášovi za to, že se vrátil z kalby bez peněženky, bez iPoda a s zespoda prořízlou kapsou. Výsměch Erice za to, že se ztratila, dojela na Říčanskou, myslela si že je v Říčanech a psala Tomášovi na Facebook vzkazy, že se uviděj v jednu na Palmovce, prostože měli sraz na Andělu.
Potom dvouhodinovka zničující chemie, při který se leckdo začne těšit na češtinu, někdo má schízu, že ho pozorujou zásuvky a někdo rovnou hledá střelnou zbraň.
Potom hrocená čeština ve znamení strachu "Slečno B. mohla byste si jít nejdřív stoupnout na deset minut za dveře než vás zastřelim ?" ...neni prdel, já už čekam cokoli :D
Základy ekologie ve znamení výsměchu po kterym se člověk klepe ještě tak hoďku a neví jestli je jenom přidušenej, nebo už dávno mrtvej.
A nakonec odpoledne v zajetí největší vášně. Petřín a Nevinnej. Fotbálek a spousta nemravností. Velká spousta.
A v závěru dne rozchod. Čekala jsem a dočkala jsem se. Yes. Nebyl z mojí strany. To neni zlo, to je dokonalost.
Vůbec nevim co teď dělá a ještě nějakou chvíli to vědět nebudu. Nemůžu.
Já se mam báječně.
A sem na původní nejvyšší váze mýho života. Nedostatek sexu.

Prý máme shrabat suchý listí

19. září 2009 v 21:41
Tento článek se dá číst dvěma způsoby. Tučně a věcně, nebo se všim okolnim bordelem mý mysli....... nebo si třeba přečti jenom to okolní viď, ale asi ti to smys dávat nebude :D
__________________________________
***
Včera byl opravdu zajímavý den. Ano.
Ano, máme všude suchou trávu, ale určitě nám to nevadí.

Včera sem viděla smrt. Viděla sem smrt a štěstí v jedný osobě.
S tou smrtí to nepřehánim, vážně sem si myslela že sou to moje poslední chvilky když se na mě přiřítil za účelem dokonalé pomsty. Zastihnul mě dokonale nepřipravenou.
A o pár hodin později sem mu ležela v náručí. Ach jak překrásná poezie, na to, že ani nevim kde měl kdo jaký končetiny...

Hmmm... ne že bych měla v hlavě největší bordel a už samou vytížeností ani nevěděla po kom toužit dřív :D

A máme tu září. Období bilance.
Je tomu rok, co jsem opustila nejlepšího kluka jakýho sem kdy potkala a stala se tak jeho poslední expřítelkyní. A jsou tu pochybnosti jestli sem to vůbec měla dělat. I když je to stejně úplně jedno.
Hlavní debata nastává nad tématem jestli udělam tu samou chybu znova, nebo jestli neudělam chybu, nebo jestli neudělam vůbec nic. A debata o tom za jakou činnost se počítá podvádění.

Budu dělat sraba a neudělam vůbec nic.
Nebo si to ze vteřiny na vteřinu rozmyslim.

Nemá se kam vylejt

16. září 2009 v 20:03
A navíc vůbec neví co vylejvat.
Všechno se to do mě hrozně stlačuje a ven to budu dostávat těžko.
A chybí mi On.
A trápí mě Ten druhej.
A nevim co mam dělat.
A nevim jak mam odpovídat.
A vůbec se mi nedaří.
Nechce se mi dělat fotky, který potřebuju, protože se mi nelíběj.
Nechce se mi jíst.
Chce se mi spát.
Chce se mi podvádět.
Chtěla bych utýct.
Chtěla bych změnit.

A tomuhle taky někdo řiká poezie.
A už asi nikdy nebudu mít sex sedmkrát za den.

Startin' life on highest level

6. září 2009 v 18:34 Zaprášené hračičky včerejška
Je to dobrovolný a zvolený studium.
Bez možnosti stěžovat si.
Kdo by taky chtěl?

Okolo tý budovy je neustálej pohyb, někdo vychází, zachází, válí se v trávě, fotí, kouří....
Pár studentů se na omezenej čas rozprchne do okolí dělat skici a obyčejní kolemjdoucí to rozhodně neberou jako samozřějmost. Nenápadně nahlížej do papírů a očividně se diví.
Baví mě to.

Ve čtvrtek sme po škole sháněli fotopapíry a termosku.... a na Václaváku sme se zastavili prohlídnout si fotky, do čehož začlo pršet.
Tak sem tak přemejšlela, jakej má efekt vytáhnout výstavu z kosmicky bílejch galerií na chodník. Dostane se mezi lidi, stane se tak přístupnější, hezky splyne s prostředím. Když se na fotce louže objevěj kapky od reálnýho, právě probíhajícího deště, vznikne propojení, kterýho si njede nepovšimnout.
A pak běžíme polopromočený do KFC s úmyslem doprohlídnout si to jindy.

Jak já se tam zítra těšim.. je mi úplně jedno, že máme dvouhodinovku chcemie, češtinu a možna i matiku.... taky se těšim na zaklady ekologie...

Je tu jenom jeden problém.... našlo by se jich víc, ale co vám je do nich, že?

12

Tramvaj č.12, Dvanáctka.
PROČ ??
Dneska sem jela fotit na Malou stranu, celkovej čas výletu 1,15hod, čas po kterej sem fotila? 25minut.
Ja bych ty řidiče prostě rozkopala! Postřílela! To je normální spiknutí!
Nejen že jezděj těma nejhnusnějšíma tramvajema v Praze a pevně věřim že i v Evropě, nejenže maj intervaly okolo deseti minut..
on si prostě přijede, má pět minut zpoždění, otevře si dveře a začne si povídat s ňákym týpkem na zastávce. Potom si začne psát smsku.
To prostě neni normální !!!!!!!!!!!!

Znáte ten pocit...

1. září 2009 v 20:44 Zaprášené hračičky včerejška
...nebo asi těžko když je můj. Znam ho já a vy ho můžete poznat. Nebo ho třeba znáte, co na tom sejde nakonec...!!

Je to tak každej rok. Poslední den prázdnin a já jdu brzo spát, na ráno počítam časový rezervy abych všechno stihla, dávam víc nahlas budíka...
Ráno se probudim během vteřiny, všechno udělam třikrát rychlejš než obvykle a pak nervózně podupávam po bytě a nevim do čeho píchnout. A nervozita narůstá s klesnutím pozornosti na povinosti.

A pak najednou sedim u mamky na posteli, ta se na mě dívá srdceryvnym zamyšlenym pohledem a představuje si mě s křivejma nožičkama a s kornoutem bonbónů. A představuje si jak mě vedla do první třídy a jak sem bejvala malá a nemůže (natožpak aby chtěla) věřit tomu, že za chvíli vyrazim do prvního ročníku na střední škole.
A pak už maj s tátou oba dost postrkování mě k odchodu a doporučování mi dřívější tramvaje a táta prohlásí něco ve stylu ať už kouklam vypadnout :D
Potom se v něm zvedla nějaká otcovská vlna a vyžádal si pusu na rozloučenou. S naprostou samozřejmostí, jako bych mu jí dávala každej den a jenom dnes sem na to zapomněla.

A pak se blížim k zastávce, jestli mě něco stresuje tak je to zvuk tramvají evokující ve mě, že mi tramvaj ujíždí. Hodinky kontroluju asi každou čtvrtminutu, což už ostatně dělam dobrejch 20 minut...

A pak pozoruju ty lidi. Je to typický asi jenom pro první den školy. Potkávaj se, zdravěj se, tvářej se nervózně, vyprávěj si zážitky z prázdnin, zíraj do prázdnoty. Holky maj většinou kabelky a kluci se buď táhnou s batohem (tohle život opravdu nadělil nespravedlivě...) nebo vypadaj jako když se vlastně vyrazili jenom projít.

A pak už mi je fakt divný, že ta tramvaj nejede a nejede a nejede... a řikam si že sem měla jet čtrnáctkou. A vzpomínam na slova Tomáše poté, co sem mu v půli srpna vyprávěla o svym snu, že přijedu první den do školy pozdě. "Stejně nepojedou tramvaje." "Co? Proč?" "Prostě určitě nepojedou." "Proč by jako neměli ject??? "
Takže moje tramvaj dorazila místo v 7:23 v 7:31. Byla to první dvanáctka za poslední třičtvrtěhodinu.

Chcípnout.

Jinak se nebudu tahat po jedný budově školy. Jako by nestačilo že má čtyry patra. Budu se tahat po třech budovách školy. + jídelna + tělocvična ...
Nejsou od sebe zas tak daleko, ale ani nejsou zrovna blízko.
Hodit na to bobek.




....jo a chci poděkovat Tomášovi za tu úžasnou náhodu, která nás dneska ráno spojila na FB chatu... a za to, že mi napsal. Úplně mi vyplavaly vzpomínky na ty naše rána, kdy ses se mnou radil co si vzít na sebe a pak si nestihnul autobus. Tyhle chvíle sou nepřekonatelný.
"Jako bychom nikdy neměli před školou na práci nic lepšího než si psát :D "