Listopad 2009

Stejně je to pokaždý stejný

22. listopadu 2009 v 11:18 Zaprášené hračičky včerejška
Včerejšek bych rozdělila na dvě části.

První patří do Karlovejch Varů. Je hodně důležitá a byla skvělá.
Následovalo to samý jako vždycky. Ten nostalgickej pád kamsi úplně jinam.
Je to tak. Seš určitym způsobem naprosto dokonalej.

O ňákou tu hodinku později přišlo to horší. Trenérka si zavtipkovala, obě sme se zasmály, ale mojí mámě sme to řikat neměly. Rozbrečela se a začala mě o to prosit.
Jde tak o půlrok. O dva tréninky tejdně. A o výhru republiky.
JEN TAK PRO RADOST
Nikdo nic nepochopil.

A za to tofife tě zastřelim.

Stejně to nežijeme

12. listopadu 2009 v 20:49 Zaprášené hračičky včerejška
Možná si počínala trochu jako blázen, každopádně zrovna seděla na lavičce, na kampě. Vůbec nevěděla jak se tam dostala, tyhle cesty jsou jí poměrně cizí, ale udělalo jí radost, že došla zrovna tam. Posadila se na lavičku a chvíli pozorovala vltavu a odpočívala v tom vodním šumu,
kterej jí byl tak cizí. Oblíkla si bundu, protože pochopila, že ve svetříku v tomhle počasí už moc dlouho nevydrží. Po chvíli vytáhla z batohu jablko, zakousla se do něj a první sousto vyplivla na cestičku před sebe.

Pozorovala turisty fotící se kompaktem na stativu. Ten pohled jí přišel nanejvýš směšnej; tři dlouhý nožky poměrně elegantně vzhlížejícího stativu a umrněný stříbrný foťáček s živym náhledem na přehnanym displeji. Po chvíli vytáhla svojí černou zrcadlovku a hrála si s časy a pohledem před ní. Okolo se prohnaly tři vietnamky, každá se svým aparátkem, od zrcadlovky na krku až po všezachycující kompakt nevycházející z akce.
Chystala se tam sedět třeba až do večera. Nevěděla kam jít, co dělat, jak řešit svojí situaci. Zatim prostě čekala na správný světlo.
Do uší si dala sluchátka, aby zabavila co nejvíce svejch vjemů a nevnímala tu zimu, která se jí postupně vtírala do celého těla.
Najednou to přišlo. Po třech čtvrtinách hodiny se slunce dostalo z mraků a ozářilo celou kampu. Rychle popadla všechny svoje věci a oběhla pár míst s výraznou strukturou, nafotila je a zamyslela se. Světlo bylo pryč a další se nezdálo bejt ani na cestě.
Přišlo jí trochu dětinský bát se vrátit domů. Věděla, že se chová jako dítě a že už se musí rozhodnout. Měla chuť na horkou čokoládu. Děsil jí ten strach z domova, z matky, z poviností toho odpoledne.
Dostala chuť na tragickej konec. Na holku utopenou v slzach, prchajici z domova, od společnosti, od problémů ....ven, do zimy. Viděla sebe choulit se k šálku čokolády, samotnou, zničenou, prchající.

Stejně mezi tím vším jen tak stojí a pozoruje, občas si popojde aby se podívala z další strany. Svůj život nežije, ona ho dokumentuje.

Když už byla pár metrů od setkání s matkou, už skoro neměla žaludek. Došlo jí, že jestli se chce odpoutat od toho všeho a přestat být Aischyloskou postavou, musí vstát a přestat jednat jako dítě. Musí zapomenout na strach a podřízení se.

Příběh končí v teple, se spoustou kapesníčků. Ale obrací na druhou stranu.
Naděje.


A

5. listopadu 2009 v 18:01 Zaprášené hračičky včerejška
stejně je zvláštní, že když se emoce valej skrze rty, začnou se samovolně uvolňovat i očima....

Možná si podám inzerát

5. listopadu 2009 v 18:01 Zaprášené hračičky včerejška
Vždycky se všechno musí vyvážit.
Profesorka na fotku je nejvíc milá, nechá mě dodělávat práci, která už měla bejt odevzdaná.
V komoře se mi daří, zvětšování mě baví a de bez problému.
Jednoho miluju tělem, druhýho miluju duší, třetího miluju celýho. Dva sou kámoši, jeden mi patří.

Na ukončení tréningový činosti padne spousta slov, spousta slz, velká hádka s mamkou.

A najednou se se mnou nebaví.

Ne, že by mě poslední rok vnímala, nebo si na mě nedejbože nacházela čas..

Ale ještě se to dalo.

Nyní naše komunikace probíhá přes stravenky pokládaný na pračku.


Možná si podám inzerát. Protože sem pořád dítě a máma by se mi hodila.